§ 271b Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
ZPzákon č. 262/2006 Sb. · Oddíl 2 – Druhy náhrad · znění od 29. 8. 2026
Tento paragraf upravuje pravidla pro vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku zaměstnanci, kterému po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání skončila neschopenka nebo mu byla uznána invalidita (renta). Určuje, jak se vypočítá doplatek do jeho původního příjmu v různých životních situacích, například při evidenci na úřadu práce nebo při odmítnutí nabízené práce. Týká se zaměstnavatelů, kteří odpovídají za škodu na zdraví, a jejich postižených zaměstnanců.
- Základní výše náhrady tvoří rozdíl mezi průměrným výdělkem před úrazem či nemocí a součtem nového výdělku a případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.
- Pokud je zaměstnanec v evidenci uchazečů o zaměstnání, počítá se jeho nový výdělek automaticky ve výši platné minimální mzdy.
- Vydělává-li zaměstnanec ze své vlastní viny méně než ostatní zaměstnanci na stejné pozici, započítá se mu průměrný výdělek těchto ostatních kolegů.
- Odmítne-li zaměstnanec bez vážných důvodů nabízenou práci, náhrada se mu sníží o částku, kterou si na této práci mohl vydělat.
- Náhrada náleží zaměstnanci nejdéle do konce měsíce, kdy dosáhne 65 let (případně vyššího důchodového věku), nebo do dne přiznání starobního důchodu.
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.
(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.
(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši platné minimální mzdy. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.
(4) Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.
(5) Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
(6) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.